Orchád mlčí. Ne uraženě, ne významně, ne vyčítavě. Prostě mlčí. Co se dá jiného dělat, když je drak hluchoněmý. Naučil se svými hlasivkami vyprodukovat jen jediné jméno (to svoje) a i to připomíná spíše krákání. Snaha, se kterou jej dráček vyslovuje, však zatím obměkčila všechny posluchače jeho nelibozvučného hlasového projevu.
Jak tedy komunikuje, ptáte se? Rukama, nohama, křídly či pohledem. Řeč těla má velkou výhodu – na rozdíl od složitých projevů a unavujících květnatých souvětí je pochopitelná docela instinktivně. A to oboustranně. Pokud nejste kus šutru nebo perfektně ovládaný stroj, občas na vás vlastní tělo prozradí i to, co nechcete.
Z toho mimo jiné plyne, že Orchád je drak nadmíru kontaktní. Osobní prostor je pro něj sprostá lež, takže jestli vás nechrání silové pole, dostane se vám nespočtu drcnutí, čenichání, opírání a občas i ochutnávání. Jeho mírné, ohleduplné chování vás ale uchrání od bolesti. Pokud se nerozdovádí jako štěně, „mluví“ s vámi s citem, jemně a pozorně.
Prérijní umí odezírat, je učenlivý – nová slova si s trochou pomoci dokáže vštípit. Ani on ale není dokonalý, takže bacha na špatnou artikulaci. Stačí zadrmolit, že váš nepřítel krade jako straka, a Orchád vám k nohám složí říčního raka.
Hluchý je od narození a bylo by mu to nebylo vadilo, kdyby v dračí společnosti nebyla potírána odlišnost. Prošel si svým, ale nikdy nezatrpknul. Prostě nezdolný optimista. Přesto ho ale ta nespravedlnost poznamenala – často se cítí méněcenný, dokud si přátelství nějakým způsobem nezaslouží. Jakmile vidí draka byť jen trochu autoritativního, plaše ustupuje a snaží se působit menší.
Ve svém životě patřil do několika společenství a jediná hrdost, kterou kdy poznal, pramenila ze síly smečky. Je to vyloženě rodinný typ, který nemá s hierarchií nejmenší problém - uklidňuje ho rutina a rituály, které mu pomáhají cítit se přes svou odlišnost jako součást něčeho většího. Některé dodržuje ještě dodnes a může tak překvapit svým uctivým chováním a striktním následováním kdysi naučených společenských pravidel, když si není jistý, jak reagovat.
Vlastně by byl stokrát radši, kdyby měl tělo psí a ne dračí. Psům se podobá – oči mu vesele hrají, ocas neustále švihá ze strany na stranu a často něco nešikovně srazí či zpohlavkuje. Blbými nápady vyloženě přetéká. Není líný, rád si hraje a za obyčejný kus žvance je jeho hostitel okamžitě pasován na nejlepšího kamaráda. Pokud přinese žvanec podruhé a pak i potřetí, bude pravděpodobně uznán za božstvo. Nebo přinejmenším bytost hodnou nejvyšší úcty.
Jenže je to pes, který neštěká… Takže musí zákonitě kousat, ne? Orchád je drak věrný a nesnese urážení svých oblíbenců, šarvátky překousne jen když někoho brání nebo jsou nutné pro ukázku síly společenství. Pokud brání někoho dalšího, brání ho skutečně do posledních sil. Když někam patří, když někomu věří, pak není hrdějšího draka s ostřejšími tesáky. Společnost mu dodává jistotu. A taky trochu majetnické sklony. Nikdy to nezajde daleko, ale sáhněte mu na „jeho“ draky a hned se vám dostane několika černých puntíků a nesouhlasného funění. Žárlivec. To samé se dá aplikovat na jídlo.
Zneužít ho je velmi jednoduché. Rozumu má možná o ždibec míň, přechytračit ho nebo obelhat není zas tak nesplnitelný úkol. Zvlášť pokud ho něco motivuje – pak dokáže ignorovat i očividnou lež. Nojo, přání otcem myšlenky. Lhaní si do kapsy ve prospěch svých kamarádů, to je jeho specialita. A stejně tak neuvěřitelná naivita.
Krom instinktu mu příroda nadělila ještě parádní čich. Asi jako omluvu za zpackaný sluch. Orchád je skvělý stopař. Nic jiného mu ani nezbývá – je to strašný hromotluk a lov ze zálohy či střemhlav končí tlamou plnou všeho možného, jen ne masa.
Tento prérijní má jednoduchou povahu, podřídí se bez dlouhého přemýšlení a velmi ho těší, když může někoho poslouchat, někomu dělat radost, někam patřit.

Písek z jeho vlhkého tělíčka opatrně slízává masitý, hřejivý jazyk. Odstrkuje ho, ale ještě je moc slabý na to, aby s nejsilnějším svalem v těle svého rodiče něco zmohl. Cítí, jak mu vzduch ve vlastním hrdle zavibroval a unikl pootevřenou tlamou. Jazyk přestane.
***
Láduje se masem, div se nezalkne, křídla roztažená nad zaslouženou porcí. Nenechaví sourozenci na něj doráží a otevírají tlamy. Asi aby mu ukázali, že mají taky hlad. Nevrle je odhání, ale nemůže mít oči všude. Neslyší je, když se k němu plíží zezadu. Nemá jak.
***
Velká tlapa ho odsune dál od sebe. Nechápe to, vždyť tak hezky hřeje! A ostatní dráčata si u svého tepajícího srdce nechala. To je tak nespravedlivé! Dráček se odhodlaně zamračí a na krátkých nožkách se znovu přiblíží k hrudním plátům dračice. Znovu ho odsune. A znovu. Už je z toho marného boje unavený, přesto se nevzdává a tlačí proti spáru svou tvrdou hlavou. Ucítí na krku závan horkého vzduchu. Podívá se nahoru. Zuby.
***
Vítr ho šlehá do šupin a nadouvá mu blány. Krása. Musí sice trpět dravé sourozence, ale ví, že žádná nepříjemnost netrvá věčně. Oni jsou jako vlaštovky a on kondor. Můžou na něj pořádat nálety jak dlouho chtějí… On vytrvá.
***
Tak ono to otevírání tlamy něco znamená! Jak jinak než mlčky pozoruje výklad. Tenhle záškub znamená Maso, tenhle Maminka a tamten zase Doma. Přikyvuje a na každou konkrétní tlamovou křeč ukáže předmět, ke kterému se vztahuje. Nadšeně mlátí ocasem do písku a natahuje hlavu blíž ke svému učiteli - tátovi. Usne vyčerpáním, ale spokojenějšího spáče by drak pohledal.
***
Jeho první kořist? Tak to v žádném případě! Cení na zloděje tesáky a chřestí ocasem. Sprosťáci! Ať si jdou ulovit vlastní oběd. Nezná je. A o jídlo se s cizinci nedělí. Bolestivé bodnutí v ocase ho vyděsí, prudce se otočí a začne ohonem mlátit hlava nehlava. Ostatní mu mezitím z pod tlap chtějí vytáhnout mrtvého srnce. Ani omylem. Pere se odhodlaně, zranění jsou na obou stranách. Zlodějíčci nakonec odtáhnout, jenže Orchád už nemá sílu letět. Všechno ho bolí, a přestože ubráněný srnec chutná sladce, příště radši uteče.
***
Jeskyně je studená a tichá. Prérijnímu se v obavách rozbuší srdce a s čumákem nízko skloněným, jako by čenichal nebezpečí, se plíží hlouběji do útrob vlastního domova. Vyčítá si, že byl pryč tak dlouho, ale jak by to vypadalo, kdyby se vrátil s prázdnou?
Jenže očividně nebylo ke komu se vracet.
Znervózní z té samoty. Nakonec se rozhodne vyjít zase k ústí jeskyně, kde konečně objeví nějakou přátelskou duši. Přátelská duše - otec - ale leží jako by mu vlastní duše scházela. Orchád si lehne vedle něj a nechápavě krčí tělo. Větří. Proč necítí další členy rodiny? Otec přečte otazník v jeho očích a odevzdaně zafuní do písku.
Nechce mu vysvětlovat, že své rodině už nebyli dost dobří. Že se matka styděla jak za Orcháda, tak za svého partnera.
A tak před jeskyní mlčky leží spolu.
Stařec a mrzák.
***
Pozdraví otce otřením čenichu o čelo a přisune mu kus masa přímo pod nos. Dělá mu starosti. Vidí, jak mu lysají šupiny a hlavu sklání čím dál níž. Oči má den ode dne kalnější. Lehne si vedle něj a hřbet mu přikryje křídlem.
Poslední dva v hnízdě.
***
Dívá se na hořící vatru. Uprostřed pouště, v zemi nikoho, pod milionem hvězd. Když už se starý skoro nehýbal, mluvil s ním dlouho do noci. Dozvěděl se, že tohle místo je jen malá část světa. Tolik toho ještě neviděl. Usmívá se do ohně a zakrákorá své jméno. Jediné slovo, které se dokázal naučit vyslovit. Křičí ho do noci, protože slova díků ho nikdo říkat nenaučil.
Je smutný, ale smutek odezní. Otec to říkal často. Počká, až vyhasnou poslední uhlíky a potom…
***
Vzbudí ho kopanec do hlavy. Ve vzduchu cítí částečky popela, jak někdo památku jeho rodiče rozhrabal a vypustil do větru. Těsně se vyhne druhé ráně a pokorně popoběhne kousek dál. Byl by rád zůstal a zavzpomínal na otce, jenže ten už je mrtvý. Zato útočník, který se k němu blíží, je živý až až. Orchád stáhne ocas a bez boje se vznese do výšky. Vítr se už o něj postará.
***
Srdce mu buší, když se k němu přibližuje kostnatá tlapa stařešiny. Nebuší však strachem, ale očekáváním další životní éry. Snaží se držet rovně, když na něj šaman kreslí posvátné značky jeho pouštního společenství. Je ale stejně trochu nervózní, neboť u rituálu se od něj očekává nějaké zakončení. Najednou přestane cítit dotek vlhké barvy a rozhlédne se kolem. Všichni draci, včetně vůdcovského páru, drží hlavu skloněnou a křídla roztažená blízko u země. Srdcem se mu poprvé v životě rozlije vlna hrdosti. Bude je chránit! Dokud nezemře! Z plna hrdla vydá mocný řev a ač ho sám neslyší, v zápětí se k němu přidá řev z desítek hrdel členů společenstva. Vzduch vibruje jasnou zprávou. Vítej doma.

***
Nelíbí se mu to, ale nedokáže vzdorovat. Za těch pár let se toho hodně změnilo. Poušť se stala ještě nehostinnější než dřív, mladí nahradili staré… A novým vládcům se silný samec pro svou přátelskou a ochranitelskou povahu mezi dračicemi vůbec nelíbí. On by se jich přitom nikdy nedotknul, kdyby nedostal svolení! Těžko říct, co by dračice musela udělat, aby si vybral ji místo společenství. Tady to ale už nebude mít šanci zjistit.

***
Zklamaně si prohlíží nový šrám na ocase, který utržil od horlivého zástupce. Slaná voda štípe v ráně, ale určitě ne tolik, jako smutek v jeho srdci. Měl rodinu, která si ho vážila. Kde udělal chybu, že se zase stal nevhodným? Nechtěným? Odehnaným? Když se to jednou povedlo, povede se to znovu. A tentokrát chybu neudělá - stane se nepostradatelným, aby ho už nikdo nemohl vystrnadit. Sklesle se zadívá na písek, který se v měsíčním svitu modře třpytí. Najednou se nic nezdá méně pravděpodobné, než že jeho tlapy zase pocítí teplo pouště.
***
V novém kraji ho přivítala princezna. Nevěřil vlastním očím, které měl zabořené v zemi. Klaněl se, seč mu to jeho hromotlucká postava dovolila. Cynrin se stala jeho první kamarádkou v nové zemi za Mořem. Zažil podivuhodná dobrodružství, vrhal se do nebezpečí, aby se ostatním nic nestalo. Přežil ránu sluneční loučí od jakéhosi magického havrana. Prozatím stále dýchá. Po tom, co se ze zdejší země stala kůlnička na dříví, i on vyrazil o dům dál.

***
Poušť - krásná a krutá. V oáze za ním brzy dorazili i ostatní draci, mezi nimi obdivuhodný černý drak Timerez, který Orchádovi připomínal svou ladností pantera. Ani oáza ale nebyla tak idylická, jak se zdálo - brzy se opět ocitli v boji na život a na smrt proti jakémusi slizkému tvorovi vládnoucímu iluzemi. Se skupinkou přeživších draků už zůstal. Třeba domov není místo, ale rodina? Nová země na sebe ale nenechala dlouho čekat…