Silvia je přirozeně nedůvěřivá dračice. S ostatními draky navazuje kontakt jenom zřídka, případně podle nálady. Když ji někdo chce oslovit, nedalo by se říci o jejím následném odmítnutí. Bavit se s druhým drakem pravděpodobně bude. Jenom může znít neochotně a otráveně. Taky si hodlá udržet určitý prostor, který je většinou poměrně dost velký. Postupem času jen záleží, jak si s druhým jedincem sednou. Že by si nedokázala teda udělat přátele nebo aspoň známé, to se říci tím pádem nedá.
Je ale hodně výbušná. Dokáže se vážně lehce naštvat. To má po své mámě. Občas se dá říct, že má vztek na celý svět. Hlavně, jestliže se například špatně vyspí. Její trpělivost se přiliš zkoušet nedá. Moc jí nemá a skoro hned přeteče. Ale na stranu druhou to není tak, že by se na druhého draka ihned vrhla jako naštvaný grizzly medvěd. Prvně spíše začne vydávat signály, které naznačují, že by brzy k útoku mohlo dojít. Až kdyby to případného otravujícího neuklidnilo, až následně by se vrhla do prvního útoku.
Ve svém životě nemá moc pořádný řád a pořádek. To způsobuje, že propadá záchvatům časté melancholie. V takových chvílích jí je vlastně jedno, jestlipak se vůbec napije, i když má úplně sucho v krku. Ale je dračicí, co snad nikdy nepropadá panice. Vždy zachová chladnou hlavu, aby měla jasné myšlení i v krizových situací. Také dříve myslí, než koná. Vrhat se bezmyšlenkovitě do neznáma není pro ni.
Málokdy se usmívá, její výraz má více zamračený dojem. Může tím hned dát najevo, že nemá o kontakt zájem. Ono to takto popravdě ve většině je. Zároveň ale existuje šance, a dokonce větší, že by nenechala druhého draka v nesnázích. Ať už by viděla v nebezpečí někoho známého i neznámého, na devadesát procent by mu pomohla. Aspoň by se o to pokusila. Ale pokud by narazila na někoho, kdo ji posledně naštval nebo zradil, jde o jinou situaci. Nechala by ho, ať si poradí sám. Možné je tu kruté, jenže ona nezapomíná. Ona si pamatuje. V utrpení druhých se přímo nevyžívá a sama se ho snaží nezpůsobovat. Každý je jenom svého štěstí strůjce. A jak se budou ostatní chovat k ní, tak se k nim bude chovat Silvia.
Jinak je to dračice skromná. Nikdy si od svého života nepřála příliš, i když jí přinesl mnoho smůly. Někde uvnitř sebe pořád doufá v lepší zítřky. V neposlední řadě není ani bojácná. Sice nad různými situacemi a věcmi často váhá. Jenomže se nedá říci, že by odvahu neměla. Má ji a má jí celkem dosti. Jen tak se ničeho nezalekne. Mezi uvažováním a strachem je přeci rozdíl.

Poušť je pro mnoho tvorů nehostinné místo. Ale zároveň je mnoho dalších tvorů, kteří jsou tomuto životu přizpůsobeni. Mezi ně patří prérijní draci. V jedné rozlehlé poušti mnoha jmen žilo společenstvo Slunečné tlapy. Místní draci byli bojovné a nedůvěřivé nátury. Od jiných draků si drželi odstup. Žili izolováni. Spokojili se sami se sebou. A ani tak v té poušti nežili sami. Často čelili útokům pouštních příšer na jejich území. Tyto příšery vypadaly jako velcí a mohutní červi. Místní draci je tím pádem pojmenovali pojmem “verme”. Tento pojem znamená “červ”. Tito červi kromě své váhy a velikosti uměli chrlit oheň jako draci. Zároveň byli proti němu naprosto odolní. Drak na ně mohl chrlit oheň klidně hodinu a bohužel by to vermovi vůbec neublížilo.
V tomto společenství žili i Sara a Matteo. Oba se v něm před mnoha lety narodili. Sara je potomkem Hlavy společenstva a otcem je jedno z Ok společenstva. Matteo je potomkem dvou řádových členů, Drápů společenstva. Jako každý místní potomek, i oni byli vychováni v přísné a důkladné ideologii, kdy se měli být schopni ubránit a nevěřit cizím. Celkově do Slunečné tlapy vkročilo málo cizinců. Dalo se pravděpodobněji říci, že v podstatě žádní. Všichni draci tady žijící byli zakladatelé a následné založené rodiny.
Naklást vejce bylo při častém ohrožení riskantní, ale potřebné. To aby se rozšiřovala bojeschopná populace společenstva. Hnízda měly dračice postavené hodně vysoko, na magií vytvořených ztvrdlých písčitých skalách. Tyto skály měly mnoho ostrých výčnělků a prudké svahy. Nesměl se na ně dostat kdokoli cizí. Nacházely se tam také jeskyně pro ostatní členy. Tyto skály byly chráněné dalšími magiemi. Například takovými, které by draky ihned upozornily na hrozbu, kdyby se tam objevila. Každá rodina draků ze společenstva ovládala různé magie, důležité buď pro svou ochranu nebo pro útok.
Mezi Sarou a Matteem přeskočila jiskra, jak se říkalo. Netrvalo dlouho, když Sara nakladla čtyři velká vejce. Z nich se vylíhly tři malé dračice a jeden malý drak. Čtyři dráčata byla pojmenovaná a mohla začít žít. Když byli hodně malí, museli se držet poblíž skal, kde byli v bezpečí před vermi, v obklopení dospělých draků. Tři dračice a drak rostli a prospívali. Už ani ne v půlroce začaly jejich první lekce boje, lovu v těchto podmínkách a samozřejmě taky teorie o vermech. Následně se učili ovládat své magie, které podělili. Museli se samozřejmě naučit létat. Postupně se v neposlední řadě seznamovali s pravidly společenstva, s ostatními členy a s okolní pouští.
První napadení vermů bylo v jejich prvním měsíci života. To si ještě pořádně neuvědomovali, co se dělo. Pak nastal na dlouhý čas klid. Až na moc dlouhý čas. To přišlo drakům ze Slunečné tlapy podezřelé. Nikdy se vermové neodmlčeli na tak dlouho. Zároveň ale nepředpokládali, že by měli nějaké složitější myšlení a dokázali přijít s novými schopnostmi, případně s novými taktikami. Hodně se mýlili.
Stalo se to, když byly Silvie a jejím sourozencům tři roky. Vermové znovu zaútočili na území společenstva Slunečné tlapy. Ale byli jiní. Byli úplně jiní. Jejich oheň byl najednou modrý. Měl o hodně silnější intenzitu a dračími šupinami pronikl skoro jako nic. Následně si dokázali vynalézt štíty, které je chránily aspoň před nejhoršími útoky. Silvia, Alessandra, Elena i Lorenzo se boje účastnili. Poprvé viděli vermy. Byla to odporná stvoření. K tomu s nimi poprvé bojovali, když byli takhle posíleni. Naneštěstí společenstvo brzy zjistilo, že proti obřím červům s nepřirozeným ohněm a štíty nemělo jakoukoli šanci. Nedali se skoro zranit. Draci končili popáleni, v horším případě mrtví.
Silvia se pokoušela bít statečně. Využívala veškeré své získané znalosti. Jenom tu jí, i všem, byly k ničemu. K tomu nečekala útok tohoto tvora z levé strany, zatímco se vyhýbala jinému přímo před ní. Vypálil na její obličej oheň. Ihned cítila žár, který se jí rozlil po levé straně obličeje a krku. Na levé oko přestávala vidět. Chvíli zůstala v šoku, pohlcená děsem a vztekem. Sotva vnímala, když ji někdo začal doslova táhnout pryč.
Ti, co přežili, byli z území vyhnáni obřími červy. Bylo to jenom pár draků. Každý byl zraněný. Šlo nejčastěji o popáleniny, ale i kousance a škrábance. Nacházeli se v provizorní jeskyni na hranici pouště a dalších oblastí. Silvia zahlédla hlavu společenstva s chybějící zadní pravou tlapou. Zahlédla jednoho z jejích zástupců, následně otce a Lorenza a nakonec asi další tři členy. Její sestry nebyly nikde. Bylo jí sděleno, že dalších pár draků odlétlo jinými směry. Silvia doufala, že mezi nimi sestry byly.
Její levé oko se vzpamatovalo a zase na něj viděla. Bohužel popáleniny na jejím obličeji se léčily dlouho. Hlavně věděla, že budou věčné. Zůstanou jí tam jako památka na tento útok. Zůstanou jí tam jako památka na den, kdy všichni přišli o svůj domov. Cítila vztek a beznaděj. První setkání s těmito tvory se jim všem málem stalo osudným. Mnoha drakům se ale stalo osudným doslova. Přála si někdy do jednoho červa kousnout, případně ho zabít. Přála si ukázat vše, co se naučila. Bohužel tady nikdo nemohl ukázat nic. Vermové byli očividně inteligentnější, než si kdokoli myslel.
Z přeživšími nezůstala. Vydala se hledat své sestry do dalších krajin. Chtěla, aby s ní letěli otec s Lorenzem. Bohužel oni nechtěli. Chtěli zůstat se zbytkem společenstva. Silviu to mrzelo. Jenže tížilo ji to nevědomí. Sice se snažila věřit tomu, že se dokázaly dostat pryč. Ale jistá si tím být nemohla. A tak odletěla do neznáma. Do krajin, které nikdy v životě nepoznala a které vlastně ani poznat nikdy nepotřebovala. Teď je objevovala spíše nedobrovolně. Každý jenom bohužel věděl, že do jejího rodného domova se už vrátit nedalo. Poušť mnoha jmen teď patřila vermům.
Cestovala možná měsíce. Cestovala možná roky. Viděla lesy, planiny, moře, řeky a jezera. Viděla tvory, které měla šanci poznat až teď. Jiným drakům se vyhýbala. S nikým se ani nesnažila příliš navazovat kontakt. Chtěla najít své sestry, ne se seznamovat. Celé tři roky žila oddělená od okolního světa. Plno věcí pro ni bylo nových. Pořád si zvykala. Noví draci by jí s adaptací možná pomohli. Bohužel neměla moc zájem. Nikomu by stejně příliš nevěřila.
Jednoho odpoledne byla znovu napadena. Tentokrát ne pouštními tvory. Byla napadena draky. Šlo o skupinku asi pěti mladých ohnivých draků. Jako velká přesila ji přemohli, zlomili levé křídlo a zajali v jimi připravené velké prohlubni v jeskyni. Neměli žádný úmysl ani žádný plán. Přišlo jim maximálně hrozně vtipné ji všelijakými způsoby trápit a mučit. Kousali ji, škrábali ji, zkoušeli trhat blány na křídlech a v neposlední řadě bolestivě odstraňovali její šupiny po různých částech těla. Byla ponechána v podstatě ve tmě bez možnosti úniku. Nemohla totiž vzlétnout. Nemohla nic. Jídla dostávala poskromnu a postupně slábla. Nedokázala usoudit, jak dlouho tímhle způsobem žila. Jaktože pořád žila. Mohl to být týden, měsíc, klidně ale třeba rok.
Záchrana dorazila, když cítila, že brzy odejde na druhou stranu. Prvně, s polootevřenýma očima, zahlédla obrys draka. Ten následně zmizel. Silvia tomu pozornost nevěnovala. Usoudila, že šlo o jednoho z mučitelů. Ale najednou se nad prohlubní strhl povyk. Slyšela řev a následně zvuky boje. Cítila taky oheň, smrad spáleného masa a pach smrti. Než upadla do blaženého bezvědomí, uslyšela rychle se přibližující kroky. Pravda byla, že do takového stavu upadla za svého mučení víckrát. Jen si teď myslela, že tohle bylo naposled.
Nebylo. Probudila se. Když otevřela oči, prvně ji oslepilo ostré slunce. Její oči si na světlo už odvykly. Takže musela chvíli mžourat, aby viděla kolem sebe. Konečně zaostřila. Již se nacházela jinde. Ležela na obřím vystlaném hnízdě někde v horách. Byla tu sama. Aspoň zatím. Jenže určitě se tady nechystala na kohokoli čekat. Zvedla se. Byla celá ztuhlá a pořád cítila nějaké stopy po mučení. I tak musela spát asi dlouho. Zjistila, že její křídlo bylo zahojené. Mohla létat. Takže vzlétla, letěla z hor pryč. Cítila se trochu málátná. I tak letěla. Nevěděla, kdo byl jejím zachráncem. Nezjistila to. Z povzdálí slyšela jen nějaké výkřiky. Ale neotáčela se. Letěla, co jí síly stačily. Mohla být svému zachránci vděčná. Bez něj by už nežila. Nedokázala mu ale ani poděkovat. Bez přemýšlení odletěla a ani se neohlédla. Na stranu druhou, její život po všech těch letech ztratil smysl. Své sestry už přímo nehledala. Mohly být klidně na druhé straně země. Mohly být mrtvé už po útoku červů. Cestovala už tak jenom bezcílně. Možná jednou najde nový domov. Možná jednou najde nový smysl života.