Lynnx. Dráče, které ztratilo svou rodinu až příliš brzy na to, aby se naučilo slušnému vychování, ale které zároveň bylo osudem donuceno dospět dříve, než je zdrávo. Možná proto z Marionoxovy dcery vznikl nestabilní tvor nabitý energií, kterou neumí správně využít. Kvůli tomu ji můžete jednou vidět jako roztěkanou dračici a jindy jako zamyšleného snílka s hlavou v oblacích. Svět jí již několikrát dal jasně najevo, že občas je lepší držet tlamu, ale proč by si z toho měla brát ponaučení, že? Vždyť naštvat draka třikrát většího než ona může být sranda!

Je tady jedna Lynnxina stránka alá naivní a někdy až moc zvědavé dráče, jehož činy a myšlenky někdy z objektivního pohledu postrádají smysl. Budete se jí ptát proč teď začala skákat ze stromu na strom a houpat se na větvích? Bude to pravděpodobně tím, že ji to zrovna napadlo… A její nápady jsou přece fajn!

Lynnce byste nějaký opravdu hodně důležitý úkol jen tak svěřovat neměli, protože na ni spoleh není. Ona se snaží jen když někomu něco sama slíbí, ale ani tehdy není zcela jisté, zda slib vyplní. Budete po ní například chtít, aby namíchala jed? Nu, dostanete ho, ale zda bude opravdu jedovatý je už otázkou. Možná se Lynn zrovna nechtělo hledat rostlinu, která je pro účinek zásadní, a tak dostanete jen podivně vzhlížející koktejl. Zda je to opravdu jedovaté se jí budete muset dvakrát zeptat. Nebo třikrát, protože neposlouchala. A nebo to otestovat sami.

Vrátím-li se ke dříve zmíněné provokaci velkých draků, můžeme to použít jako ukázku toho, že Lynnx mnohdy zapomíná na následky svých činů. Z prekérních situací se pak vždy snaží vykroutit použitím několika obratných slůvek na zmatení nepřítele a následným úprkem. Boji se raději vyhne, přece kdo uteče, ten vyhraje.

Možná se tedy některým drakům bude jevit jako malé hloupé dráče, ale někdy je opak pravdou. Když se Lynn pro něco zapálí, může nejednoho překvapit. To, že ji ostatní někdy mají za neopatrnou či nepříliš bystrou, může v budoucnu využít pro svůj prospěch. Ward ji o tom něco naučil

Lynnx nemá ráda, když jí někdo lže. Vzhledem k tomu, že ona sama lže také nebo okolo celé pravdy poletuje jako moucha okolo horké kaše a říká jen tolik, aby si prozatím ponechala svá esa v rukávu, je to velmi pokrytecký postoj. Ona si toho ale zatím ke své smůle není vědoma. Lynnx s draky neslušně řečeno vyjebává, nevadí jí pokoušet se s nimi manipulovat a pokud to pro ni může mít nějaký přínos, je ochotna naoko bezhlavě nasadit svůj krk. Kdyby ale k ohrožení jejího života opravdu došlo… Lynnx by asi utekla. Smrt přeci jen vypadá trochu moc nebezpečně.

Lynnxina energie obvykle přichází ve vlnách. Jako se její živost se objevuje jako příliv, stejně tak s pomyslným odlivem mizí – jednou je to hektická roztěkaná koule, jindy budete mít po svém boku klidnou, možná až trochu pesimistickou společnici, co ráda zabruslí k nějakému volnému filozofování. Snaží se navenek vypadat, že po ní všechno jen hladce sklouzne, ale ve skutečnosti touží po tom najít skutečný domov. Nebojí se samoty, ale osamění, které ji tak nějak provází celý život.

Psal se rok 2016 a byl zrovna pátek třináctého, přesně sedm minut po půlnoci, když na úpatí hory Örimo přišla na svět tři dráčata, potomci Reazyhal a Marionoxe – dva horští dráčci a malá samička draka lesního. Jmenovali se Marion, Xeres a Lynnx. Lynnxino dětství nebylo tak krásné, jak by mohlo, Jedním z důvodů bylo záhadné zmizení otce tří nádherných dráčat, který se vypařil dříve dřív, než se stačila vylíhnout. Reazyhal to tak jakožto matka samoživitelka neměla jednoduché a Lynn se sourozenci jakbysmet. Nejednou hladověli. Ač po této stránce rodina strádala, Reazyhal alespoň obdarovala své ratolesti láskou a byla tu vždy pro ně. Ne jako jejich otec, který na ně z neznámých důvodů zapomněl.

Avšak ani tohle netrvalo věčně, jelikož se jednoho osudného dne jejich matka při lovu praštila do hlavy. Naneštěstí se to neobešlo bez trvalé újmy na zdraví, a to ztrátě paměti. Reazyhal tak zapomněla na své potomky a ponechala je jejich osudu, jako by snad ani nikdy neexistovali. Naštěstí už byla dráčata natolik velká a schopná, že by se o sebe jakž takž dokázala postarat sama. To však neměnilo nic na tom, že jejich opatrovníci byli prostě rodiče roku.

Pár dní po tom, co se Reazyhal nevrátila domů, ji napodobila Lynnx, ač jiným způsobem. Hledala v lese pokrývajícím stráň jinak skalnaté Örimo bobule, kterými by se nasytila. Maso bylo pro ni a její sourozence příliš vzácné a cenné. Proplétala se mezi stromovím, hledajíc potravu, když vtom s překvapeným zakvičením vyletěla do vzduchu, avšak ne s pomocí vlastních křídel. Byla chycena do sítě a během několika vteřin omráčena.

Než se probudila, nastal večer. Zmatená a vyděšená dračice byla spolu s dalším, o něco starším drakem, uvězněna v hnusné vlhké železné kleci. Dvounožci. Klecí okolo bylo mnoho a všechny plné draků různých druhů a velikostí. Převládala dráčata. V plamenech pochodní se leskly desítky vyděšených očí, svázaná křídla a tlamy v železech, aby se nikdo nemohl bránit chrlením. Na řece se pohupovaly vory, na kterých dvounozí zloduši odváželi klece pryč, někam po proudu. Kam přesně? To nikdo netušil.

Ještě téže noci dostalo vyděšené dráče vypálený cejch, jehož významu nerozumělo. Odpor a slzy v očích byly marné. Zůstala jen bolest a smrad spálené kůže. Běžely dny plné hladovění a beznaděje. Lynnx nevěděla kde je, nemohla dát vědět opuštěným sourozencům a cech se stal černou tečkou za jejím dosavadním životem. Nevěděla to, ale od této chvíle nebylo cesty zpět. O pár dní pozděj se na voru ocitla i vyčerpaná Lynnx a její spoluvězeň. Snažili se alespoň jeden druhého občas povzbudit, ale dračice si nedělala velké naděje. Alespoň však našla vlídnou tvář.

Cesta byla pro velmi dlouhá a úmorná. Z pohupování neklidné řeky se oběma drakům zvedal žaludek. Plavili se celý den, možná déle. Kromě nich bylo na řece mnoho dalších vorů a klecí, snad nejvíce za poslední tři týdny. Možná to bylo důvodem, proč právě v tento den zaútočilo na plavící se zajatce a dvounožce cizí dračí společenstvo. Stalo se to tak rychle a náhle, že uvěznění nejdřív ani nepostřehli, že už nejsou na vlnách. Mnozí z vězňů se začali radovat, když spatřili své „únosce“. Byli zachráněni a vraceli se domů! Lynnx však byla stále zoufalá. Netušila, jakým směrem ji společenstvo nese, ale jedno bylo jisté. Vzdalovala se svým bratrům čím dál víc. Mohla jen doufat, že se k nim matka vrátila a že o ně bude postaráno. Vtom draci začali nad ostrými kameny klece shazovat. Odnášeli s sebou jen své vlastní ratolesti, o zbytek se nestarali. Lynnx a její nový přítel přežili jen zázrakem. Pád poškodil zámek klece a konečně byli na svobodě.

„Co se teď chystáš udělat?“ otázal se Lynnx, když už byli z dohledu cizích draků. Neodpověděla. Drak předhodil nabídku. Skupina, ke které patřil se věnovala studiu a výrobě všemožných odvarů a látek z rostlin. Výměnou za výpomoc jí bylo nabídnuto bezpečné útočiště a potrava. Lynn se zahleděla smutně do dálky a kývla.

Dalších několik let svého života tedy dračice strávila jakožto členka pochybné skupiny jménem Ward, kde se naučila mnoho o rostlinstvu a výrobě látek, které spolek za vzácné kameny a mnoho užitečných věcí či informací prodával různým drakům. Byl to zvláštní život. Učila se míchat jedy a protijedy, halucinogenní směsi, léčiva a kde co. Stala se však zároveň svědkyní mnoha rvaček a ač se do nich moc nezaplétala, věděla až moc dobře jakou paseku umí nadělat dračí zuby a drápy. Ward profitoval na tom, že byl neutrálním územím mezi několika znepřátelenými společenstvy plnými intrik. Byl to zvláštní život. Neměla blízké přátele a komukoliv mimo Ward se bála důvěřovat. Situace okolo totiž vřela víc a víc, válka byla na spadnutí. Lynnx tak raději sbalila svých pět švestek a zmizela, než aby do toho byla nějakou náhodou zapletena. Její křídla ji tak zanesly až sem. Do Helvaniru.