Ticho před bouří. S tím je spjatá i nejistota. Stejně takové to je právě u této dračice, Syggifie. Hned, co se s ní setkáte tváří v tvář, tak cítíte všude okolo sebe napětí. Její pohled vás bodá až do hloubi vaší duše. Prozírá vás a chce vědět víc. Nese okolo sebe auru, co by trvala na tom, abyste se drželi od ní co nejdál. Ale přitom vás láká k poznání. Ovšem, je to jev, který se vylučuje. Odstrašuje, a zároveň vábí. Taková se na první pohled zdá, nepředvídatelná.
Jakmile se s ní dáte do řeči, tak zjistíte nemálo věcí. Avšak nečekejte od ní vřelé přivítání. Není to žádný mazel, ba naopak. Raději by vám dala po hubě, než aby se s vámi dala sama od sebe do řeči. Možná byste nebyli úplně daleko od pravdy. Zároveň vás však zklamu. Neboť tomu tak vždy opravdu není. Ale je jasné, že bude vůči vám odtažitá. Její slova jsou poněkud zpočátku chladná. Nejde z nich vycítit nějaký cit, a ani něha. Když se jí podíváte do tváře, tak na ni uvidíte výraz permanentní nasranosti, i když na vás (nejspíš) není naštvaná. Ona prostě jen tak někomu nedůvěřuje, a drží si od draků určitý odstup. Nehledě na to, že se nerada dělí o svou kořist – je to sprostý sobec!
Pokud jste ještě nebyli odrazeni jejím chováním, tak si na ni začínáte všímat dalších rysů. Dokáže být zvědavá. Ptá se vás na různé otázky, zajímá se. I kdyby to nebylo pro ni některak užitečné, tak stejně si vás ráda poslechne. Zbožňuje, když si může s někým povídat. I kdyby neměla moc co říct, tak ráda naslouchá. Vytváří si podle toho svůj názor k vám. Podle toho usoudí, jestli si vás má pustit k tělu blíž, anebo se má od vás držet dál. Ale dá vám na čas, nebo třeba i tu druhou šanci, neboť pohárek trpělivosti má (skoro) bezedný.
Tak či onak na ni poznáte i něco dalšího, což se neváže přímo k názoru. Vždy nese svou hlavu vysoko. Ne, že by byla pyšná, nebo zasněná. Do vínku se ji zapletla zdravá míra sebevědomí. Charisma z ní překypuje a nebojí se s ním občas zazářit. Ale na druhou stranu si občas podkopne všechny čtyři nohy svou přidrzlou upřímností. Což občas nebývá úplně vítaná vlastnost ve společnosti.
Ale když s ní nakonec proboříte všechny ledy, tak se vám odkryje nespočet povahových vlastností, co by nejeden přehlédl. Třeba to, jak odvážná dokáže být. Nebojí se otevřít si hubu na leckoho. Bude bojovat nejen za sebe, ale i za své dobré přátele. Je dost možné, že si na ně vybuduje nějaký ten symptom starší sestry, aneb bude se vás snažit chránit za každou cenu. Prostě a jednoduše, ke kamarádům není lhostejná. Snaží se být k nim milá. Ohleduplná. Občas drží jazyk za zuby, jen aby své kamarády neranila svými slovy. Nesnaží se být chytrá, ale nápomocná. I když ji to občas ujde.
Avšak nemějte strach, není s ní ani nějaká strašná nuda. Žádnou máti vám totiž dělat nebude, (pokud si o to vysloveně neříkáte). Moc ráda vás vytáhne ven, jen abyste se spolu proletěli, anebo prošli. Bude s vámi s radostí zkoumat území. Třeba právě díky ní byste narazili na nějaké to nečekané dobrodružství, anebo nevyžádaný konflikt.
Poslední, co je potřeba zmínit je, že se vám nikdy plně nesvěří. Vždy se najde něco, co si nechá pro sebe. Zvlášť tak její minulost, která se jí lepí na paty. Mívá z ní noční můry a má strach z toho, že by se někdy vrátila domů. Nikdy by se tam nevrátila. Do toho pekla by už v životě nepáchla.

Zajímavosti:
• V krvi ji kolují dva druhy draků, nebeský (matka) a ledový (otec).
• Je nadprůměrné výšky oproti ostatním nebeským dračicím.
• Ví, jak chutná dračí maso, bývala (nevědomky) kanibal.
• Má výbornou paměť, a proto jen tak snadno nezapomene.

Tam odkud pocházím já, tak toho moc nebylo. Jen samé hory. Všude sníh. Jediná píseň bylo neustálé kvílení větru. A nuda, kam oko dopadlo. Široko daleko ani živáčka. Krom draků. Těch tu bylo nespočet. Byli jsme rodina. Ale ne nějaká mrňavá. Bylo nás hodně. Žili jsme pospolu jako jedna velká tlupa. A já se, co nevidět stala její součástí. Vylíhla jsem se jako první. A potom se postupně vylíhli i mí tři další bratři.
Mí bratři byli číslo. Ale já byla horší. Rodiče na nás občas nestačili. A ani ten zbytek rodiny. Pořád se něco dělo. Buď já se dala s nimi do bitky. Nebo oni se mnou. Neměli jsme úplně nejlepší vztahy mezi sebou. Aspoň ne, když jsme byli malí. Jenže to tak bývá, no ne? Sourozenci, jsou stejné krve, ale odlišné povahy. Bylo občas těžké s nimi vycházet.
Co se našeho dětství týče, tak mi to příliš neutkvělo v hlavě. Přibližně vím, že to nebylo ani špatné, a ani dobré. Takové průměrné a nezáživné. Co by taky jeden čekal, když okolo nich nic jiného nebylo. Byl jen domov a rodina. Byli jsme odřízlí od všech a všeho. Mým bratrům to snad ani nikterak nevadilo. Jenže mě to fakt štvalo, vůbec mě to nebavilo. Vždy jsem se vyptávala rodičů, nebo i prarodičů, jaké to bylo jinde. Bylo to tam snad stejné jako tady? Byli tam i jiní draci? Byli jsme snad jediní? Většinou mi k těmto otázkám nebyla určena konkrétní odpověď. Pokaždé se kolem toho chodilo po špičkách. Ale nikdy to nebyla holá pravda. Když však přišlo na otázku, kde se brali dráčata, tak to se každý jal slova. Jenže to bylo poslední, co mě upřímně zajímalo. Má zvědavost nebyla ukonejšena. Nadále jsem tápala po odpovědích na mé nekonečné otázky. A že jich teda bylo. Možná právě proto jsem byla pořád zvědavá. Až do dospělosti.
Mezitím se v rodině děly fakt divné věci. Nejprve to začalo častějšími hlídkami v okolí naší rokle. Přicházel nám menší obnos potravy. Občas jsme se museli spokojit s tím, co bylo poblíž. Pak to šlo do tuhého. Začínal velký odchod některých členů rodiny. Chodili jsme za nimi, měli jsme slzy až na krajíčku a strašně jsme řvali. Prosili jsme, aby zůstali. Bylo těžké se s nimi rozloučit. Ale rozhodli se tak. Pro své vlastní dobro. Neměli jsme ani nejmenší tušení, proč tomu tak bylo. A nikdy nám nepřišlo ani nějakého vysvětlení. Některé členy rodiny jsme už pak nikdy neviděli. Ale ten zbytek naší famílie, co zbyl, tak čím dál častěji přicházel zakrvavený. Pamatuji si na ten divný zápach z nich. Dostávali jsme od nich nové maso. Chutnalo to jinak, ale nedalo se nic dělat. Jídlo bylo jídlo, my s ním nemarnili. Nebyli jsme vybíraví. Nesměli jsme být takoví. Byli jsme rádi, že jsme byli živí a zdraví. Jenže já chtěla víc. Chtěla jsem tak moc dospět. Vzlétnout a podívat se za hory. Stejně tak jako zbytek mé rodiny.
A pak jednou nadešel i náš čas, kdy i my jsme vyrostli. Aspoň o pár cenťáků do výšky. Avšak pořád jsme byli malí oproti ostatním. Výškou o hodně menší. Byli mezi námi vidět velké nedostatky. Oni měli více šupin, já s bratry více peří. Asi jsme neuměli tak dobře pelichat, jako zbytek naší rodiny. Anebo to bylo tím, že máma byla prostě jiná. Inu, hlavně my jsme teď byli takoví uřvaní puberťáci, co neměli zábrany. Jenže už se na nás nehledělo tak, jak dříve. Stali jsme se součástí něčeho většího. Nebyli jsme jen rodina. Byli jsme něco víc podle slov mých rodičů. Zvlášť tak mého otce. Očividně si mysleli, že tomu budu rozumět. Jenže já nebyla žádný chytrák. Nikdy jsem nebyla. Aspoň to jsem si říkala. Ale v tehdy nebylo vše očividné. V očích dítěte není vždy vše jasné. Avšak já už neměla chuť se vyptávat. Nechala jsem to být.
Snažila jsem i jinak zazářit. Nebavilo mě být to dítě, co by se jen pořád ptalo. To nikdo neocenil. Chtěla jsem udělat na sebe jiný dojem. Měla jsem v plánu se stát vedoucí všech lovů a jednou vést i ten náš tradiční hlavní lov. A tak začala má dlouhá etapa k tomu, abych se zlepšila ve svých loveckých schopnostech. Nebyla jsem příliš silná, mí bratři byli lepší. Ale zároveň jsem byla mrštná a rychlá. Dokázala jsem si na svou kořist počkat až do svítání. Uštvat ji a nahánět, to mi šlo. Ke svému řemeslu jsem se vypracovala s těžkostí, ale neskutečnou pílí, kterou mí bratři nedokázali obětovat. Byla jsem mezi nimi jako střela. Nečekaná a rychlá. Domů jsem nikdy nechodila s prázdnou. Vždy jsem nesla něco na zub. Kdykoli jsem došla, tak to byla jedna radost. Úsměv na tváři nesl každý z nich. Krom bratrů, ti jen záviděli. Ale i oni pokoušeli štěstí, každý na jiné pozici. Bylo však jasné, že já byla lovkyní. Tou nejlepší z nich. Z části díky své trpělivost, ale také díky mému otci. On mě naučil mnohé o lovu. Jsem mu za to částečně vděčná. Zároveň ne zase tak docela.
A jednou nadešel můj čas. Stala jsem se součástí té naší lovecké skupinky. Ne jako vůdčí lovec. Na to jsem ještě zdaleka neměla. Ale byla jsem tam u toho. U hlavního lovu. Ve skupině nás bylo málo. Vedl ho můj otec. Vzlétli jsme brzy z rána. Nesvítilo slunce, bylo šero. Tu žhavou kouli zahalovaly objemné šedé mraky. Hodlala to být docela dlouhá akce. Letěli jsme totiž dlouho. A strašně daleko. Možná jsme už byli i mimo území. Ale nic moc se neměnilo, krajina zůstala stejná. Pak jsme se vznesli těsně nad oblaka. A pak jsem to ucítila. Další draky. Cizince. Snad by neohrozili lov. Už párkrát se mi to stalo. Na někoho takového jsem narazila. Ale ten potulný drak rychle pláchl, ani se nechtěl dát se mnou do řeči. Viděla jsem jeho oči. Byly plné strachu. Jako by někam spěchal, anebo snad před někým utíkal.
Na pokyn jsme se snesli dolů. Všichni už byli připravení. Jenže já nebyla. Něco mi říkalo, abych tam neletěla. Měla jsem se vrátit domů. Nebyla jsem připravená. Ale na to peklo se nedalo připravit. Musela jsem se vžít se strachem. Být nebojácná za každou cenu. Zaútočili jsme na draky. Záměrně a bez úcty. V očích nebyl vidět soucit. Jen krvežíznivost. Já se bila, jak jen to šlo. Ale nešlo to tak snadno. Nebylo to jako s bratry. Ti draci se s námi bili až do krve. Řvali strachy. Někteří prchali. Já se bránila. Jen jsem se chránila.
A pak se to stalo. V mé čelisti cosi křuplo. Usmrtila jsem jednoho z nich. Tak jako bych zabila svou kořist. Upustila jsem těla. Ta pachuť krve mi byla známá. A co nevidět i zápach. Konečně mi to docvaklo. To bylo ono. Lovili jsme pro maso. Ne však ledajaké. Přesně to byla naše tradice. Na tom byla naše rodina postavená. Na krveprolití, nad kompletní dominancí tohoto území. Byli jsme klan, žíznivý po krvi. Podmanili jsme si toto území, tak jako tyto draky.
Upustila jsem těla mrtvého. Mé oči těkaly po něm. Vypadal mi podobný. Měl peří, tak jako já. Tak jako má matka. Ale přesto jsem to nebyla já, a ani má matka. Mým bratrům se vůbec nepodobal. Byl nám jen vzdáleně podobný. Ale vypadal úplně jinak než můj otec.
Ten, co nevidět za mnou přišel. Začal mě vychvalovat do nebes. Jenže já to nevnímala. Slyšela jsem jen šum. Přede mnou mrtvoly, za mnou smrťák. Mé veškeré chápání o mé rodině se začalo rozpadat. Otec mě pak vzal za ramena. Pamatuji si to. Mám to vryté do paměti až do dnešního dne. Byl to jen slizký šepot, co by lákal. Jako ďábel, který čeká na váš podpis. ,,Teď už jsi součástí nás,” načal, načež dořekl, ,,a jestliže odejdeš, tak budeš jako oni.” Svým pařátem ukázal na padlé. ,,Staneš se naší lovnou zvěří.”
Ale já nechtěla být jako oni. Ani jako má, co by famílie. Jenže já nehodlala jen tak odejít. Stáhnout ocas mezi půlky, a doufat že bych nebyla další na řadě jako něčí dezert. To vůbec. Dala jsem zřetel na svůj nesouhlas. ,,Nestanu.” Poté jsem se otočila. Zaútočila jsem na svého otce. Mé drápy svižně proletěly po jeho tváři. Mířila jsem mu na oči. A doufala jsem, že by cítil stejné utrpení, co ti bezduší. Chtěla jsem, abych ho oslepila, ale s tím jsem si nebyla až tak jistá. Hned poté jsem se totiž dala na útěk. Vzlétla jsem, a neohlížela se za sebe. Měla jsem asi prosté štěstí, neboť nejspíše nečekal takovou reakci, anebo mi jen dal náskok. To už jsem se nikdy nedozvěděla. Domů jsem se už nikdy nevrátila.
Vítr mě nesl daleko. Za hory, kopce, moře. Už toho bylo více než jen sníh, led a chlad. A nejen to, dokonce jsem poznala nějaké ty nové tváře. Okřídlené ještěry, stejné jako já, co působili jako jakási potulná banda. Nebáli se mě, dokonce se se mnou dali do řeči jako první. Byli otevření. Přátelští. Na takové chování jsem nebyla zvyklá. Byla jsem vůči nim nedůvěřivá. Měla jsem k tomu své důvody. Ale právě oni mi řekli něco více o dracích, zvěři a zemích, které procestovali. Pobyla jsem s nimi jen na jednu noc. Nebyla jsem moc na kamarádství. Zvlášť tak po tom všem, co jsem si prožila. Byla jsem však zároveň ráda, že jsem si mohla s někým promluvit. Když o to bylo o ničem, a zároveň také o všem. To právě oni mi řekli o Helvaniru. Právě ten mě zaujal nejvíce. A přesně tam jsem měla namířeno.
Mé putování však neskončilo. Ba že, to by bylo až moc lehké. Musela jsem se postavit čelem vůči různým překážkám. Svým vlastním strachům, anebo vůči sama sobě. Noční můry mě dusily dlouhá léta. Většinou jsem kvůli nim nedokázala spát. Nemohla jsem si odpustit to, do čeho jsem se zapletla. Ale vrátit se do minulosti jsem taky nemohla. Bylo potřeba se přes své chyby přenést a poučit se z nich. Život prostě není jen z obláčků a peříček. Je neférový, občas i ošklivý, reálný. Nebyla to žádná přetvářka, pohádka na dobrou noc. Ale holt, musela jsem se s tím vším poprat. Aj v té největší bídě se dalo přežít. I když byla jakákoliv. Souboji s jinými o potravu. Ostražitá, taková jsem musela být, pokud jsem měla v plánu přežít o den déle.
Jenže pak mi do života vkročil někdo, kdo mě uzdravil. Napravil mě. Vyléčil mou duši. Vnesl do mého pochmurného bloudění nějaký ten význam. A také ten kus lásky, něhy a vřelých slov. Byl to drak, a byl můj. Nyriok’khan, tak znělo jeho jméno. Můj první, a zároveň jediný přítel. Parťák přes všechny chmury. Jenže takový nebyl náš vztah od samého počátku.
Vlastně jsme se poprvé pobili. Stalo se tomu tak, že šel po mém úlovku. Pak si ještě dovolal to zkoušet jinými způsoby. Byl přidrzlý, ale uznávám, měl na to koule. Dát se do křížku s hladovou dračicí, to smekám klobouk dolů. Ne však z úcty, ale z té celkové absurdity. Já se nechtěla dělit, ale on mě překecával. Namlouval mi vše, hory a doly. A když to nešlo slovy, tak to zkusil násilím. Sprostou krádeží se chtěl vyprostit ze situace. V tehdy jsme se dali do oné potyčky. Kousance, škrábance a další poraněniny létaly křížem krážem. Jak přišel bitce konec, tak jsme byli tak znavení, že jsme si lízali rány navzájem. Z nějakého důvodu jsme se pak dali do řeči. Přeletěla mezi námi jiskra. Od toho jsme se odrazili. Ač se to zdálo nemožné, tak jsme dokonce pojedli onu kořist společně. Rozdělili jsme si ji. Nakonec jsme si povídali až do dalšího rána. Byl to podivný pocit. Cítila jsem se klidná. Jako by mě ošálil pocitem bezpečí. Nechtěla jsem se ho jen tak vzdát. A tak jsme spolu uzavřeli dohodu. Já bych obstarávala potravu, a on by mi na oplátku dělal společnost. Taková domluva nebyla jen tak k zahození.
Spolu jsme pak strávili nějaký ten čas. Cestovali jsme různými krajinami. Na Helvanir jsem nějakou tu dobu zapomněla. Byla jsem tak šťastná. Svobodná, nespoutaná - jako bych to ani nebyla já. Mé bytí nabylo smyslu. Žili jsme přece proto, abychom si užívali každého momentu, co jsme byli naživu. Chtěla jsem poznat všechno. Vidět vodopády, sopky, ale i lesy. Jenže ta nejkrásnější vzpomínka byla, když jsme společně sedávali na kraji útesu. Dívali jsme se za horizont na zapadající slunce. Čekali jsme na nastávající večer, než by zapadly poslední paprsky slunce. A jak přišla noc, tak jsme se k sobě choulili a dívali se na inkoustově černou noční oblohu. Na ní se míjely třpytivé hvězdy, co by se na nás usmívaly. Byli jsme plní naděje. Očekávání. Myslela jsem si, že mezi námi něco bylo. Něco víc. Nadpozemský pocit, co by mě chvěl u srdéčka.
Mýlila jsem se. Další ráno zmizel. Pláchl beze stopy. Snažila jsem se ho najít. Marně. Nebylo po něm památky. Zanechalo to ve mně zející díru. Nesnesitelnou bolest. Zlomené srdce. Zbylo mi jen hlasité ticho. A tak jsem se znovu vydala na cestu. Tentokrát po svých. Musela jsem nejprve naučit samu sebe milovat než někoho jiného. On mi za to nestál. Ty slzy jsem si šetřila na horší časy. A hlavně pro někoho jiného, lepšího.
Najednou jsem si vzpomněla na Helvanir. Rozhodla jsem se zamířit právě tam.
V naději, že bych si našla nové přátele. Nový domov.