Už od malička se liší především svou nekonečnou zvědavostí. Má opravdu dobrodružného ducha a jen málokdy vydrží na jednom místě. Neustále ho něco táhne dál, má potřebu prozkoumávat každý kout světa a hnát se za každým příběhem, který zaslechne. Svět kolem sebe totiž vůbec nevnímá jako něco, čeho by se měl bát. Doposud se mu nestalo nic tak strašného, co by jej mělo zastrašit.
Je velmi společenský a extrovertní. Nemá vůbec problém oslovit cizího draka, dát se s kýmkoliv do řeči nebo dokonce skočit do cizí konverzace, pokud jej jakkoliv zaujme. Dokáže mluvit tak neskutečně dlouho o věcech, které objevil nebo jej fascinovaly. Taky je expert v zasypávání ostatních hromadami otázek, jelikož téměř vždy si najde něco, na co se prostě nutně potřebuje zeptat. Jo, občas mluví dříve než přemýšlí a sem tam ho to dostane do trapných situací, které by si rozumnější drak odpustil. I přes svou nezastavitelnou tlamu se v něm občas probere špetka toho vychování. I když je schopný skákat do řeči a nechovat se zrovna nejlépe, když se jedná o jakékoliv autority či draky, kteří na první pohled vyvolávají respekt, zapne mozek, chová se slušně a raději se zapřemýšlí, než něco řekne. Takové situace se ale stávají minimálně. Naštěstí!
Přestože působí mile, bezstarostně a optimisticky, i on má chvíle, kdy se uzavře do sebe a jeho extrovertní stránka jde stranou. Nestává se to často, ale občas na něj holt dopadne únava nebo pocit, že všechno pokazil. V takových dnech se radši schová do ústraní, moc nekomunikuje a snaží se to překonat. Nojo, sebereflexe mu sem tam v hlavě umí udělat guláš, ale naštěstí je schopen se z toho rychle oklepat. Špatné nálady odezní a brzy je zase tím usměvavým a zvídavým drakem, kterého všichni znají.
Alvi miluje učení. Nadšeně se vrhá do všeho nového, pokud ho k tomu žene vlastní zvědavost. Když ho někdo k něčemu nutí, nechce to dělat. Ale k jeho snaze! Chce se učit a poznávat více věcí, problém je však v tom, že je šíleně nešikovný. Ani nejde o to, že by byl hloupý či neschopný, spíše to působí, jako by měl od přírody smůlu.
A to se ho drží při všem. Zakopne o kámen, který ostatní v klidu přejdou. Když přistává, čumákem skončí v zemi. Při letu narazí do hejna ptáků, protože se raději kochá okolní krajinou. Není ani možné spočítat, kolikrát se dokázal natlouct, ale nikdy z toho nebylo žádné vážné zranění. Nakonec se tomu musí taky on sám smát, protože jinak to už snad ani nejde. Dokáže si ze sebe udělat legraci a hlavně se i přes všechny podobné příhody a tolikrát zbytečně vynakládané úsilí nevzdává.
Jeho předností tak není talent nebo síla, ale je to nadšení! Nadšení, díky kterému se dokáže upřímně radovat z maličkostí, nadchnout se pro úplně obyčejné objevy a jakékoliv další blbosti. Svou energií často strhne i ostatní a dobře si díky tomu získává přátele a to i když je kvůli své ukecanosti občas dohání k šílenství. Nevýhodou pak je, že zvládne věřit snad každému, kdo projeví klidně i falešný zájem. Nojono, je to takové pako v těle draka.

Od vylíhnutí prvních dvou ohnivých dráčat uplynuly dva celé dny. Za normálních okolností by se z nich všichni kolem radovali, ale nacházel se zde jeden zádrhel. Třetí vejce. Za celou dobu se ani jedinkrát nepohnulo, nezakývalo, ani nepřišel žádný náznak, že by se uvnitř nacházelo živé dráče. Pouze jeho matka, nebeská dračice, stále neztrácela naději, zatímco ostatní draci, doposud její blízcí, příliš brzy konstatovali, že je již pozdě. Nehodlala uvěřit povídačkám, že je dráče uvnitř vejce mrtvé. Každým dnem jej zahřívala a doufala, že se co nevidět ozve prasknutí, jež všem vyvrátí onu smrt. Kvůli času, který věnovala poslednímu vejci, se o první dvě dráčata musel starat především otec, ohnivý drak, který chápal smutek své partnerky. I když sám také ztrácel naději, stále se nebeské dračici snažil být oporou.
Pomohlo to. Den se blížil ke konci, dvě malá dráčata již spala a matka s otcem také podléhali spánku, když se najednou v tichém úkrytu ozvalo prasknutí. Matka pohotově zvedla hlavu, sklopila zrak k vejci a mírně jej odkryla, což jí umožnilo pohled na malinkou prasklinu na skořápce. Oči se jí rozzářily, ocasem švihla svého partnera, který tento moment málem zaspal a následně společně sledovali, jak se konečně dere ven i třetí dráče. Tohle však bylo jiné, nejednalo se o ohnivého dráčka, jako jsou jeho o dva dny starší bratři. Tohle jako by matce z oka vypadlo! Malý nebeský drak.
Jó a takhle se dostal na svět Alvi. Malý nezbeda, který ani netušil, kolik smutku mezi draky přinesl, protože od jeho vylíhnutí tvořil na tváři všech jen a jen úsměvy. Teda, až na výjimky, kdy si třeba natloukl kokos. To pak byli všichni spíše ustrašení.
Od samého začátku prozkoumával svět s naprostým nadšením a jakmile se naučil mluvit, všechny zahlcoval hromadami otázek, na které chtěl dostávat další hromadu odpovědí a snad nikdy neměl dost. Čím víc rostl, tím víc věcí ho zajímalo. Teda pokud se to netýkalo reálného učení, například boje nebo lovu. Když se to musel učit, jakože fakt musel, strašně se mu do toho nechtělo. Hlavně byla později nuda lovit ze země, když otec s bratry normálně létal. Kolikrát se už pokoušel vzlétnout, ale nikdy to nevyšlo dobře. Akorát si nespočetněkrát natloukl tlamu a bratrům mohl pouze závidět. Nechápal proč jim to jde a jemu ne.
Tak to ale nebylo jen s létáním, protože i když se opravdu snažil, věci se mu nedařily tak či tak. Vždycky se mu něco pokazilo, nebo si ublížil, nebo cokoliv jiného! Proto mu dokonce odpustili, že se nebude učit bojovat. Jednoduše každý pochopil, že by byl nakonec k ničemu a ublížil by akorát tak sobě. Proto se snažil naučit jiným věcem, třeba bylinkářství! Nebo se jako matka snažil porozumět zvířatům a kamarádit se s nimi, ale nic z toho nevyšlo. Bylinky akorát špatně vyplýtval, zvířata před ním prchla a kdo ví co všechno ještě dokázal pokazit. Tím vším se pak akorát ukazovalo, že je naprostý antitalent a není vůbec nápomocný své rodině. Alespoň to létání se mu po delší době podařilo osvojit.
To vše pak dost podpořilo jeho útěky z domoviny, které začal praktikovat. Tajně se vydával prozkoumávat okolí a vždy po návratu si vyslechl pořádnou přednášku o tom, jak tohle nemá dělat, jen aby se hned další den znovu vytratil. Nechtěl rodinu opustit, ale touha poznat svět je silnější. Chtěl poznat, jak to vypadá daleko za horizonty, chtěl zjistit, kde se schovává slunce a odkud vylézá měsíc, chtěl toho zjistit prostě tolik!

Všechno to, co si ze svých pár let života nepamatoval, mu připomněla máma večer před jeho plánovaným odchodem. Ano, dospěl k rozhodnutí, že opustí svou domovinu a vydá se do světa s tím, že se buď vrátí, pokud se mu jinde nebude líbit, nebo zůstane pryč nadobro. Máma si vyprosila, aby ten večer mohla být se svým synem sama. Potřebovala se pořádně rozloučit, neboť po tom všem k němu měla nejblíže. Rozhodla se mu dokonce převyprávět, jak se mu nechtělo vylézt z vejce a teď si to naopak šíleně vynahrazuje. Vyprávěla a nahlas vzpomínala na dobu, kdy byl ještě malé dráče, jak rostl a jak mu vždy stála za zády, protože se o něj tolik bála. Přiznala se, jak je těžké nechat jej jít a již jej nemít na očích. Bála se o něj, ale v tomhle ji Alvi ujišťoval, že na sebe dá pozor. Nenechal se zlomit, ani to nebyl matčin účel. Ona ví, že je její syn pevně rozhodnut a už by mu nezabránila, i kdyby chtěla.
Ten večer se neobešel bez pláče, který se objevil i na druhý den, když se loučil se svou rodinou.

Všichni mu chybí. Prvních pár dní měl šílenou potřebu se vrátit a vykašlat se na své vysněné zkoumání světa, ale nakonec tomu nepodlehl a už je to nějaká ta doba, co se potuluje světem a poznává nové draky. Sem tam zaslechl povídání o jakémsi magickém území támhle kdesi v dálce. Později se seznámil také s názvem Helvanir a čím víc se o tom místě dozvídal (i když je toho naprosté minimum), táhlo ho to tam víc a víc.